středa 20. dubna 2016

Moje zkušenost s trháním zubů v celkové narkóze ve VFN Karlovo náměstí - II. část aneb samotná operace + rekonvalescence a fotky

Vítám vás u pokračování článku o mých zkušenostech s trháním zubů v celkové narkóze. První část naleznete zde. Skončili jsme 16. září 2015 večer, kdy jsem byla doma a chystala jsem se na další den, kdy už měla proběhnout operace.

Dostala jsem předoperační instrukce, kde bylo uvedeno, že od půlnoci nesmím jíst ani pít, byl tam také seznam věcí, které si mám vzít s sebou do nemocnice atd. Původně jsem si myslela, že po zákroku budu ještě třeba 24 hodin v nemocnici na pozorování. Nakonec jsem se dozvěděla, že pacienti jsou v nemocnici pouze v den zákroku a večer je, samozřejmě když nejsou žádné komplikace, pouští domů. Je potřeba si zajistit odvoz autem a také doprovod. Já jsem byla domluvená s kamarádkou.

Večer před zákrokem jsem se ještě víc najedla a napila a šla jsem si lehnout. Psala jsem si ještě dlouho do noci s kamarádem, což mě přivedlo na jiné myšlenky a já se zbytečně nestresovala. Trochu jsem ale samozřejmě obavy měla, protože jsem nikdy v nemocnici nebyla a v celkové narkóze už vůbec ne. Věřila jsem ale, že vše dobře dopadne.

V nemocnici jsem měla být v 7:30. Nahlásila jsem se u okýnka na příjmu, sestřička mě pak poslala do nějaké další místnosti, kde jsem dostala nemocniční náramek s osobními údaji, obálku se svou kartou a měla jsem se hlásit u další sestřičky. Ta mě poslala rovnou na pokoj, kde jsem se převlékla do pyžama a odložila si osobní věci a oblečení do skříňky. Pak se mě různí doktoři chodili ptát, jestli nemám na něco alergii, kolik vážím atd. Asi za hodinu se mi přišla představit anestezioložka a zubařka, které měly být přítomné u mé operace. Řekly mi, co mě zhruba čeká a zase se mě ptaly na doplňující informace na alergie. Zákrok byl naplánovaný přibližně na 11 hodin. Do té doby zbývala ještě spousta času. Ležela jsem na posteli a snažila jsem se spát, protože jsem byla hodně unavená. Vstávala jsem totiž už ve 4 hodiny. V pokoji byl však docela šrumec, tak jsem to po chvíli vzdala, a psala jsem si s kamarádkou a s kamarádem SMS. 

Překvapilo mě, že v pokoji bylo tolik lidí. V pokynech k hospitalizaci, které jsem dostala, bylo uvedeno, že každý pacient smí mít s sebou pouze jednu doprovázející osobu stejného pohlaví. Já tam tedy byla sama, protože by mě doprovod akorát znervózňoval, ale v pokoji se mnou byla ještě dospívající slečna, kterou doprovázeli oba rodiče, asi třicetiletá paní, kterou doprovázel manžel, a dále ještě přibližně desetiletý kluk s rodiči a sourozenci. Doprovázející osoby měly do pokoje volný vstup a byly tam celé dopoledne. Jakmile ale začaly operace a personál pak vozil pacienty ze sálu zpět do pokoje, sestřičky všechen doprovod pacientů vykázaly na chodbu, a pak jsme tedy už konečně měli klid a soukromí. Já jsem šla na řadu z našeho pokoje jako druhá. Před odjezdem na sál jsem dostala tabletku údajně na zklidnění a sestřička mi ovázala nohy.

Na sál mě odvezli kolem té slíbené 11. hodiny. Nakonec u mé operace nebyla přítomna ani anestezioložka, se kterou jsem se seznámila na pokoji, ani zubařka. Uspal mě moooc pěkný mladý anesteziolog jménem Michal (☻) a operoval mě pan doktor Šipoš, což jsem se pak dočetla v lékařské zprávě. Pana doktora jsem vůbec neviděla, ale svoji práci odvedl velmi dobře ☺ Musím říct, že z celého zákroku jsem se nejvíc bála toho, že se doktorům nepodaří mě uspat a já budu při operaci při vědomí (ach ta paranoia), nebo že se třeba probudím uprostřed operace. Velmi milá anesteziologická sestra Simona mě uklidnila, že uspávací látky míchají přesně na míru dle váhy každého pacienta, a že se nemusím bát. Ještě jsem si zavtipkovala s anesteziologem Michalem, sestřička se mě zeptala na mé rodné číslo, načež já odpověděla, že už asi padám do limbu a pak už si nic nepamatuji.

Vzbudila jsem se ještě na sále, kdy se mě sestřička na něco ptala, pak si vzpomínám, že mě mladý zřízenec odvážel na pokoj a já se ho pořád dokola ptala, jestli zákrok dopadl dobře a on mi pořád dokola odpovídal, že opravdu neví, že mě jen převáží na pokoj ☻ Na pokoji jsem pak zase usnula a vzbudila jsem se asi ve 14:30, kdy mě přišel zkontrolovat nějaký doktor. Dostala jsem 2 kapačky s lékem proti bolesti a pak večer před odchodem ještě silný Ibalgin. Nic mě nebolelo, akorát jsem cítila, jak mi pusa začíná natékat (což je normální) a hodně mě škrábalo v krku. Jinak jsem se cítila lehce zdrogovaná, ale dobře. Pila jsem čaj, k večeru jsem požádala o nějaké jídlo - dostala jsem piškoty, a mezitím jsem plivala do ubrousku krev, které tedy bylo požehnaně. Ne všichni na pokoji pooperační stav takhle dobře snášeli. Slečna, která ležela v sousední posteli, odpoledne zvracela krev a bylo jí na omdlení. Já však byla naprosto v pohodě a čekala jsem na kontrolu od primáře. Přišel asi kolem 18. hodiny a zeptal se mě, jak se cítím, jestli mě něco bolí, jestli jsem byla na záchodě a tak dále. Vše mu přišlo v pořádku a dal souhlas k mému propuštění z nemocnice.

Na kamarádku jsem pak ještě čekala několik hodin, ale nakonec vše dobře dopadlo a ona mě kolem 21. hodiny vyzvedla. Dostala jsem recept na antibiotika, léky na bolest a také jeden vytržený zub na památku☻



Z lékařské zprávy je patrné, že zákrok byl poměrně složitý a měla jsem hodně stehů, ale vše proběhlo bez komplikací. Zákrok jako takový trval přibližně hodinu. Během cesty domů jsem popíjela čokoládový shake a od dalšího dne jsem už v rámci možností jedla. Samozřejmě jsem upřednostňovala tekutou a hladkou stravu, takže jsem si dala třeba jogurt, bramborovou kaši, pila jsem kefír a tak dále. Pravidelně jsem také užívala antibiotika a prášky (pak kapky) na bolest. Rekonvalescence nebyla úplně příjemná a komfortní, ale za celou dobu jsem nepocítila bolest. Spíš mě tak jako nepříjemně tahaly ty stehy a byla jsem také dost oteklá. S prasklými koutky jsem také počítala... Opravdu mě ale nic nebolelo. Otok ustoupil asi po 4 dnech. Stehy mi vypadaly nebo se vstřebaly přibližně po měsíci, měsíci a půl. Nějakou dobu po zákroku jsem měla necitlivou pravou část úst a brady. Bylo to také celkem nepříjemné, ale vše se srovnalo a momentálně mě netrápí už absolutně nic.



Jsem určitě ráda, že jsem na zákrok šla, i když mě někteří lidé z mého okolí od něj odrazovali. Takto mám už napořád pokoj od problémových zubů moudrosti, které mi v podstatě k ničemu nebyly. S přístupem personálu ve VFN Karlovo náměstí jsem také byla spokojená. I když jedna sestřička nebyla úplně příjemná, moje celkové hodnocení je pozitivní ☻

Pokud vás také čeká tento nebo jiný zákrok (operace), určitě se nenechte znervóznit hororovými příběhy na internetu nebo vyprávěním známých. Já jsem například četla, že pooperační stav je strašný, čekají mě obrovské modřiny na obličeji, nebudu se moci vyspat ani najíst, budu mít hrozné bolesti, které nepůjdou ničím zastavit atd. atd. Nic z toho se nekonalo. Otok, prasklé koutky a plivání krve prvních pár dní po operaci bylo nepříjemné, ale rozhodně to nebylo nic, na co bych teď s hrůzou vzpomínala a měla z toho trauma. Za sebe ještě doporučuji - pokud je to aspoň trochu možné - vzít si minimálně na týden po zákroku volno a odpočívat. 
Všechno se mi krásně zahojilo a nemít o 4 zuby míň, ani nevím, že jsem na nějaké operaci byla ☻☻


Pokud vás zajímá ještě něco dalšího, pište mi klidně do komentářů či na e-mail, ráda odpovím ☺

2 komentáře:

  1. Hm, toho hezkého anesteziologa závidím, to se hned přežívá stres líp :D Závidím i hladký průběh, já ještě na operaci nebyla, ale určitě bych umřela strachy :D A zub na památku bych taky brala, ty moje vyhodili, než jsem stihla něco říct :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je škoda, je to "hezká" památka :-D Při představě, že by mi tohle rvali zaživa...

      Vymazat

Děkuji za vaše komentáře, dělají mi radost! :-) Komentáře jsou moderované, to znamená, že se zde objeví až poté, co je schválím. Děkuji za pochopení.